Původně volně stojící obytný dům Josefa Špunara s restaurací a kavárnou Era na Zemědělské ulici č. 30, postavený v letech 1927-1929 podle projektu Josefa Kranze, patří k architektonicky neobyčejně cenným brněnským památkám meziválečného období, který se půdorysnou osnovou i řešením vnitřku hlásí k zásadám charakteristickým jak pro purismus, tak také pro raný funkcionalismus.
Pro mladého začínajícího architekta nebyl zadaný úkol jistě nijak jednoduchý, protože měl navrhnout objekt, v němž mělo být pod jednou střechou soustředěno kavárenské a restaurační zařízení a zároveň i byt majitele. Zvláště komplikované bylo propojení a současně oddělení veřejných a privátních prostor. Kranz proto vytvořil nejméně dvě základní varianty řešení. Nakonec budovu rozdělil horizontálně na dvě funkčně i dispozičně diferencované jednotky – na restauraci s kavárnou v přízemí a v patře a na byt majitele, který zaujímal – s výjimkou kuchyně a komory v prvním podlaží – celé druhé poschodí.
Restaurace s kavárnou byla tedy dvoupodlažní s venkovní volnou plochou mezi průčelní uliční stěnou a chodníkem, která mohla být užívána jako letní zahrádka. Levou částí vstupních dveří, společných pro kavárnu i pro byt majitele, se přes zádveří kolem výčepu, situovaného proti vstupním dveřím, vcházelo do hlavního společenského sálu v přízemí. Ten byl založen na obdélném půdorysu a skládal se ze dvou funkčně odlišných, ale vzájemně propojených částí. Směrem do ulice byla menší prostora, v níž nemohl chybět oblíbený kulečník, na který dopadalo světlo z atypického kovového nástropního osvětlovacího tělesa, zavěšeného na dvojici subtilních kovových trubek. Do dvora byla obrácena restaurace, osvětlená stěnou z luxferů. Interiér přízemí byl řešen v podstatě jako jednotný prostor, členěný pouze nosnou konstrukcí a zavěšeným ramenem křivkového schodiště, vkomponovaného volně do prostoru a osvětleného opět pásem luxferů.
Schodiště tvořilo hlavní dominantu celého přízemí a vertikálně je spojovalo s prvním patrem. Jeho komunikační význam byl vystupňován ještě i výraznou plasticitou a také barevností.
Zvláštní, téměř magické světelné atmosféry a pocitu intimity architekt dosáhl příčným prosvětlením – z uliční strany velkoplošnými okny a ze dvora stěnou ze skleněných cihel. Příznačnou vlastností kavárny Era bylo její citlivě vyvážené lidské měřítko, dosažené nezvyklým propojením a členitostí jednotlivých částí, výtvarným řešením stěn, natřených lesklou olejovou barvou indiferentního odstínu, častým použitím písma a jiných grafických prostředků na některých článcích nosné konstrukce a na schodišti a konečně i pozoruhodnými stavebními detaily, u nichž – zvláště u profilů oken a dveří – Kranz dospěl až k hranici puristického minimalismu.
Kavárenský sál v patře měl půdorys ve tvaru písmene L, položeného podél přední a pravé boční zdi. Z jeho kratšího ramene byla přístupná prostorná terasa, spočívající na střeše přízemí a směřující do dvora, která nepochybně přispívala k většímu komfortu a příjemné atmosféře kavárny. Dostatek světla tomuto sálu dodávala čtveřice rozměrných nečleněných oken, prolomených do uličního průčelí. Kavárenský charakter prostor v patře podtrhovalo i zařízení – obdélné mramorové desky stolků pro dva, připevněné na zdi, nebo několik čalouněných boxů a pochopitelně nezbytné thonetky, kterými byl vybaven i přízemní sál. Velkou část patra zaujímaly dva kulečníkové stoly, osvětlené opět stejnými svítidly jako kulečník v přízemí.
Graficky čistá kompozice uličního průčelí, na níž jsou plastické články redukovány natolik, že působí téměř dvojrozměrně jako plakátová plocha, byla pravděpodobně inspirována fasádou jen o něco starší kavárny De Unie v Rotterdamu od Johanna Jacoba Pietra Ouda, tamějšího městského stavitele. Není jistě bez zajímavosti, že v letech 1927-1929, kdy Era vznikala, pracoval Kranz v ateliéru Bohuslava Fuchse, který právě tehdy projektoval a stavěl hotel Avion, v němž najdeme pozoruhodně shodné „emotivní“ vyznění původně strohé funkcionalistické koncepce.
Ani Eře se nevyhnul smutný osud většiny brněnských meziválečných kaváren. V padesátých letech ji získaly Restaurace a jídelny Brno II, které ji po řadě nekoordinovaných a degradujících úprav využívaly jako pivnici. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, když už někdejší kavárna Era byla zapsána do Státního seznamu nemovitých kulturních památek, v ní další správce – nedaleká Vysoké škola zemědělská – vybudoval výpočetní středisko. To s sebou přineslo četné další zásahy do už tak velmi zdevastované stavby, z níž se dochovaly kromě křivkového schodiště v podstatě jen obvodové zdi. Začátkem devadesátých let restituovali objekt dědicové původního majitele, ale ani jim se přes veškeré snahy, podpořené finančními dotacemi města Brna a Ministerstva kultury ČR, nepodařilo restauraci s kavárnou zrekonstruovat a vrátit jí její původní funkci. Obnovit zašlou slávu podniku se pokusil i další vlastník, jemuž ho restituenti prodali, bohužel opět bezvýsledně.
Až nynější majitel získal s pomocí občanského sdružení Studio 19 dotace z Evropského fondu pro regionální rozvoj i z dalších zdrojů a po pečlivé památkové obnově restauraci s kavárnou v roce 2011 otevřel návštěvníkům, kteří si do ní stále častěji nacházejí cestu nejen kvůli nevšedním gastronomickým, ale i kulturním zážitkům.